Vše o seriálu Hvězdná brána, Stargate SG-1, Atlantis & Universe

Je to už více jak rok, co jsme začali na webu seriál vzpomínek Josepha Mallozziho zaměřený na jeho působení ve Hvězdné bráně SG-1. Pro připomenutí můžete do prvního článku nakouknout zde. Jednalo se hlavně o to, jak se k SG-1 dostal. Pak vše utichlo, protože nebyl čas a lidi, kdo by to dál překládal a já věděl, že je to obrovská škoda, protože je tam spousta zajímavých informací především ze zákulisí, o kterých nemáte ani ponětí. Nechal jsem si tedy odkazy schované a vyplatilo se. Teď se zdá, že můžeme pokračovat tam, kde jsme loni na jaře skončili, ale nechci to zakřiknout.

Mallozzi začal působit u SG-1 až od 4. série, takže postřehů ze zákulisí prvních třech se asi nedočkáme a začneme právě touto sérií. Ale to samozřejmě nevadí.  Rozhodl jsem se celou tuto sérii rozdělit na tři části, přičemž v té dnešní se zaměříme pouze na jeho obecný pohled na celou sérii. V těch dalších dvou se můžete těšit na zajímavé informace už k jednotlivým epizodám 4. sezóny.

Tímto chci také moc poděkovat kvalitnímu a spolehlivému překladateli Ex-SOLDIEROVI, bez kterého by to asi nešlo.

Zdroj: josephmallozzi.wordpress.com

Minule jsem nabídnul krátké, ale šťavnaté shrnutí svého vzestupu z prostého animačního pracovníka na volné noze k největší televizní produkci v Kanadě. Tak jsem se přidal, se svou ženou a psem v závěsu, ke svému scénáristickému kolegovi Paulovi, abychom prožili – tehdy plánované na dva roky, které měly vést k bezpochyby fantastické páté a poslední sezóně, po které bychom opět každý šli svou cestou – dobrodružství na západním pobřeží.  Ovšem zda s Paulem uvidíme pátou sezónu, to tehdy bylo ve hvězdách. Naše smlouva na jednu sezónu se skládala ze dvou částí: první byla garance na deset epizod s možností spolu produkce a druhá, že se vrátíme k posledním dvanácti epizodám čtvrté sezóny (pamatujete si ještě, kdy měla sezóna 22 epizod?) a staneme se producenty. A tak jsme se, spolu s Paulem, usadili a dali do práce.

Vzpomínám si, že jsme spoustu času trávili v kanceláři psaním. Hovořilo se o minulém scénáristovi, který se hodně poflakoval na place a pokoušel se zavděčit se hercům, tím se k zlosti Brada a Roberta dostatečně nevěnoval scénářům. Slíbil jsem si, že takový já nebudu. Každý den jsme se s Paulem sešli v kanceláři (buď v jeho, nebo mé) a psali. Tehdy jsme byly opravdový scénáristický tým. Mezi sebou jsme si odříkávali dialogy, v podstatě jsme těm scénám dávali život. Jeden z nás by udával tempo a ten druhý by to všechno sepsal, potom jsme se vyměnili. Na konci dne jsme odjeli domů a ten, kdo měl poslední verzi scénáře, by večer pročetl napsané scény. Další den jsme si přečetli, co jsme měli napsáno a pokračovali tam, kde jsme skončili. Když tak teď vzpomínám, jak jsme pracovali, tak se divím, že jsme vůbec něco napsali, když jsme používali naši společnou metodu. Ale podařilo se nám sepsat 7 epizod z 22 čtvrté sezóny.

Ale to neznamená, že bychom nenavštěvovali plac. Občas jsme se zastavili říct ahoj osazenstvu a štábu, zvláště tehdy, když natáčely naše epizody. Ale většinou jsme se spíše snažili být mimo a psát scénáře. V jiných seriálech bychom jistě strávili více času na place a ujišťovali se, že všechno šlape, ale to jsme se naučili rychle, že po třech letech byla produkce Hvězdné brány dobře namazaný stroj.  Vrchní producent Michael Greenberg nám byl přidělen jako producent na place, takže jsme byli uklidněni tím, že by možné problémy vyřešil on. Další pomoc poskytli spoluproducent N. John Smith a manažer skupiny John G. Lenic, kteří se ujistili, že vše šlo jako po másle.

Pamatuji si na naši první velkou večeři, na kterou jsme šli po našem příchodu. V jedné z tehdejších nejlepších restaurací se na večeři sešli všichni producenti.  John Smith, který se v tomhle byznysu pohyboval už tolik let, že jsem nebyl ani tolik překvapený, že ZNÁ každého a bavil se s vlídným majitelem. Bylo to výtečné jídlo. Následující týden jsem si tam zajel a byl jsem šokován, že byla uzavřena. Plánoval jsem, že se tam zastavím, ale najíst se už nepřicházelo v úvahu. Co se stalo? No, eventuálně jsem se dozvěděl, že majitel měl malou neshodu s vládou ohledně daní. Jistě uhádnete, kdo spor vyhrál. Během let se i ostatní producenti divili, co se tomu vlídnému majiteli stalo, až nám jednou (myslím, že to bylo během šesté sezóny SG-1) Michael Greenberg pověděl, že ho viděl pracovat v nákupním středisku u sendvičů. Příběh mě ohromil a i vyděsil. Beru ho jako varování, a jaká z něj plyne lekce? Pracujte tvrdě, šetřete své peníze a PLAŤTE SVÉ DANĚ!

A to jsem během čtvrté sezóny SG-1 dělal. Své dny jsem trávil psaním v kanceláři, poté jsem se vracel domů, kde jsem většinu svého času věnoval psaní. Neděláme od 9:00 do 17:00, to vám řekne každý, kdo píše. Nemůžeme jen tak uprostřed scénáře vypnout mozek. I tehdy, když nesedíme u počítače, nebo běžíme po chodbách produkce a bavíme se s našimi spoluscenáristy, píšeme.  Někdy ve sprše, někdy v posteli. Občas i během večeře, když s vámi hovoří vaše žena. Je to osamělá práce. Pro všechny zúčastněné.

Také jsem si našel čas, abych se přiblížil k fanouškům, dostal jsem se do pár diskuzních fór v touze diskutovat s našimi diváky. Bylo to hodně zábavné a poučující, ale později i matoucí, bolestivé a dráždivé. Ale vždy zábavné. Většina z těch, které jsem poznal online, byli milí. Bylo jich však málo. A tak, jak se vyvíjela čtvrtá sezóna SG-1, poznal jsem ten divoký a neobvyklý svět fanouškovských válek. Ale diskuzi na toto téma si nechám na jindy.

Ale jak jsem už říkal, na čtvrté sezóně jsme tvrdě pracovali, napsali jsme sedm scénářů. A také jsme si našli čas a vymysleli jsme text k úvodní znělce SG-1, kterou jsme na požádání Petera Deluise nazpívali během nahrávání našich komentářů pro čtvrtou sezónu:

Producent Ivon Bartok začal pracovat na značce ve stejné době, kdy jsme začali my.  Tehdy však toho tolik na starosti neměl. Byl právě poslán z Toronta jako možný asistent Gecko Films Corp., partnerství mezi hercem Richardem Deanem Andersonem a výkonným producentem Michaelem Greenburgem. Vzpomínám si, když jsme spolu s Paulem procházeli kancelářemi a poprvé jsme spatřili Ivona, jak seděl vedle své konkurentky, hezké brunety, o místo zaměstnání. Zdál se nám jako milý chlapík, ale přirozeně jsme fandili brunetě. Jak se ukázalo, tak pohovor skončil pro brunetu fiaskem (tedy i pro nás) a práci dostal Ivon.  Během let si osvojil různé dovednosti, až se nakonec dostal k zvláštním projektům, kde bez pochyb vyprodukoval ty nejlepší bonusy pro DVD, jaké kdy značka viděla. Stal se z něj dobrý přítel a následně i společník na cesty.

Čtvrtá sezóna SG-1  také sloužila jako startovní bod pro Paula i mou kariéru. S podporou výkonných producentů Brada Wrighta a Roberta Coopera nám byla dána příležitost se toho dost dozvědět. Prošli jsme všemi aspekty produkčního procesu od přípravného týdne po postprodukční dolaďování a následně jsme byli pověřeni úkolem dělat své epizody. V této první sezóně jsme se toho dost naučili, a to především díky Bradovi a Robertovi, kteří nám věřili a pomohli nám vyrůst v dobré scénáristy a producenty. A nebyli jsme jediní. Během chodu značky Brad s Robertem přistupovali stejně i k dalším lidem, kteří byli součástí produkce a dovolili jim, aby se jejich talent rozvinul. Paul, já a bezpočet dalších jim budeme navždy vděční. Jak jsem zmínil minule, naše první produkovaná epizoda byla vlastně naše druhá napsaná (Spálená země).

Každopádně jsem s uplynulým časem změkl, což mi dovoluje pohlížet na dávné události s nestrannějším okem. Tím samozřejmě myslím svou první zkušenost s náladovou povahou internetových fanoušků: velkou debatu ve 4. sezóně mezi těmi, co přáli vztahu proti těm, co ne. Takže ve zkratce, zatímco mnoho fanoušků se radovalo s vyvíjejícího se vztahu mezi Jackem a Sam na obrazovce, jiní to shazovali a kritizovali. Zatímco se stále držím toho, že tento vývoj postupně eskaloval v průběhu prvních třech sezón (a nesouhlasím s ostřejší kritikou, která toho času přišla), tak i teď vidím, že příběh mohl dát jistým fanouškům pauzu.  Vzniklo pár argumentů:

1. Vyvíjející se vztah mezi Jackem a Sam by byl proti armádním regulím a následnému poškození obou postav. Tehdy, stejně jako dnes, jsem zastával názor, že se to stává a někdy si nemůžete vybrat, do koho se zamilujete. A tak jsme, navzdory vzájemné přitažlivosti, si této kritiky byli vědomi. Obzvláště, když zmíním naši spolupráci s letectvem, jsme byli opatrní, co se týče tohoto problému. V Časové smyčce O’Neill podává rezignaci, než popadne Carterovou a políbí ji. Pádným argumentem by dále mohlo být, vzhledem k situaci (vzájemné romantické city), kdyby jeden nebo oba požádali o přesazení. Dost možná tehdy, kdyby zjistili, že jejich pocity kompromitují jejich výkon v SG-1.  Odrazilo by se to na nich? Podle mého názoru ne, ale můj názor je jen jeden z mnoha. Nakonec to jejich výkon nijak negativně neovlivnilo. Což nás přináší k druhé kritice…
2. Vztah Jacka a Sam by vedl k poškození postav, tedy hlavně Sam, která až do tohoto bodu byla zobrazována jako silná a nezávislá žena. K tomu mohu říci, že i silné a nezávislé ženy vstupují do diskutabilních vztahů. Jak diskutabilní by byl vztah s Jackem?  To je na otevřenou debatu, ale nelze popřít, že kvůli okolnostem jejich práce by se jejich vztah zkomplikoval. A kdybychom náhle pozměnili příběhovou linii Carterové, neokradli bychom se o příležitost ukázat jiné stránky z jejího osobního života? Opět je to půl na půl, ale faktem je, že jsme se osobním životům našich postav moc nevěnovali, to jen vzácně byli součástí většího příběhu (Kletba, Na rozcestí).
3. Vztah Jacka a Sam by rozhodil dynamiku týmu. Kladl by důraz na Jacka a Sam na úkor jiných stejně důležitých párování, hlavně Jacka a Daniela. Když se zpětně ohlížím na epizody jako Druhá strana nebo Spálená země, ta myslím, že jsme v jejich případě udělali dobrou práci, když jsme ukázali vojenský (Jack) a civilní (Daniel) způsob uvažování, ten rozdíl, tu zdánlivou propast, kterou dokáže překonat most přátelství.

To jsou tři hlavní kritiky (ačkoliv jsem si jistý, že jich je více) a jak jsem již říkal, sice s některými závěry nesouhlasím, ale některé výtky chápu, obzvláště když sama Amanda měla pochybnosti. Nakonec jsme vztah Jacka a Sam naťukli, nikoli aktivně sledovali způsobem, který se časem ukázal pro postavy škodlivý (opět jsem si jistý, že toto je na dlouhou debatu), jenž dosáhl kritického vrcholu v Osobních záležitostech v 8. sezóně. Ať už je zakončení tohoto vývoje nebo upřímně, jestli vůbec nějaký uspokojující byl – no, to je další téma k debatě. Když vše zvážím, řekl bych, že obě strany zůstaly neuspokojené.

Tato velká debata vypukla před nějakými jedenácti lety a trvala několik sezón. Mnoho účastníků se už však přesunulo jinam. Jiní nadále veřejně kritizují dílčí rozhodnutí. Ale s některými z obou stran tábora si dodnes píši přátelské maily. Myslím, že po všech těch letech se shodneme v tom, že se neshodneme.

Mezi mé mnohé, mnohé vzpomínky toho prvního roku patří i to množství psů, kteří čenichali a poskakovali po chodbách produkčních kanceláří, ať už to byli labradoři N. Johna Smithe, Molly a Tugboat, Rickův australský ovčák Zoe, Robův Oscar, Amandin buviér Abby nebo Donův labrador Midnight Lady. Bylo to velmi klidné, pro psy přátelské prostředí. Tehdy jsem trávil své dny v kanceláři psaním na laptopu, zatímco můj mopslík Jelly byl posazený na opěrce gauče za mnou a sledoval průchozí halu a občas si zašel na malou vycházku. Vzpomínám si, jak jednou Michael Shanks strčil hlavu do mé kanceláře a co nejcitlivěji mě informoval: „Ehm, Jelly snědla můj tuňákový sendvič.“  Očividně si sedl někde mimo, aby si pročetl scénář a Jelly bezpochyby využila situace a zmocnila se osamělého sendviče. Jindy se jí zase povedlo utéct z kanceláří a já strávil dobrých 20 minut jejím naháněním. Tehdy byla docela svižná a neměla radši nic jiného, než dobrou honičku. Byl jsem už vyčerpaný, když ze Scény 5 vylezl Richard Dean Anderson a zavolal na ni. Okamžitě mu skočila do náruče a předal mi ji, problém vyřešen. Rick získal titul Psí donašeč.

S Paulem jsme byli velice zaměstnáni a tak se práce – sedm scénářů a produkční povinnosti – smíchala s mým osobním životem. Občas bylo těžké vypnout psací mód, zvláště tehdy, kdy mé psaní zahrnovalo dialogy, které se mi přehazovali v hlavě, pořád a pořád dokola, než se mi zalíbily. Nejlépe pracuji, když jsem ve sprše nebo řídím, ale jsem znám tím, že dostávám dobré nápady v posteli, nebo když večeřím. Jsem také ten typ člověka, který je nervózní, když není produktivní. I tak, s jednou hotovou sezónou, jsem byl velmi potěšen rozhodnutím přijmout pozici ve Vancouveru (je jasné, že tady můžu mluvit jen za sebe) a byl jsem ještě více potěšen faktem, že nás čeká pátá, a zřejmě poslední, sezóna SG-1. Tehdy jsem bezpochyby tušil, že odejdeme ve velkém stylu.  Jak málo jsem věděl, že nás čeká jiný styl…

To byl takový souhrnný úvod Mallozziho vzpomínek na celou 4. sérii SG-1 obecně a příští víkend se můžete těšit na jeho postřehy přímo k jednotlivým epizodám této série.

---

Překlad: Ex-SOLDIER
Korekce: Scimani

---