Vše o seriálu Hvězdná brána, Stargate SG-1, Atlantis & Universe

Tak je to konečně tady, přicházíme se slíbeným reportem z Fedconu 23, který se konal minulý měsíc v Düsseldorfu, Německo. Byla tam totiž osobně naše překladatelka Iveta s několika svými kamarádkami. I když, nevím, jestli je report to správné slovo, protože se připravte spíše na celkem podrobný příběh Ivety a jejích zážitků nejen ze samotného conu. Jak víte, zprostředkovali jsme pro vás na sociálních sítích v přímém přenosu pár zajímavostí, postřehů a především spoustu fotek a podle reakcí to bylo úspěšné. Věřím tedy, že si tento příběh a vzpomínky Ivety rádi přečtete, abyste aspoň trochu nahlédli do zákulisí takového velkého conu a jak to tam vlastně chodí, protože spousta z vás na něčem podobném asi ještě nebyla. Vzhledem k tomu, že je to velmi rozsáhlé, předem se omlouváme na rozdělení na části, ale aspoň zde budete mít v následujících minimálně třech týdnech co číst. Zároveň bych chtěl upozornit, že fotografie jsou od Ivety, takže nečekejte nějaké perfektní od profesionála s fotoaparátem za desetitisíce korun. Nyní už vás nechám Ivetiným vzpomínkám a samozřejmě jí tímto chci moc poděkovat za celou naši redakci. Stejně tak rádi uvítáme jakýkoliv jiný fan článek, který byste chtěli zveřejnit na našem webu. Přeji příjemné čtení.

Den první a druhý
27. 5. odjezd z ČR a 28. 5. příjezd do Düsseldorfu

Pro mě Fedcon začal vlastně už v úterý, kdy jsem v odpoledních hodinách, společně s bráchou, vyrazila směr Plzeň, kde na nás čekala kamarádka Majka. Chvíli jsme zaháněli nudu v obchodním domě Plaza a pak se pomalu vydali k autobusovému nádraží, kde jsme museli několik hodin počkat na autobus, který jel z Prahy a ve kterém jeli další spolucestovatelky – Zuzka a Gábi. Těsně před půlnocí se k nám připojila ještě Barča. Kolem čtvrt na jednu v noci jsme nasedli do autobusu a dobrodružství mohlo začít. První zastávka byla u hraničního přechodu Rozvadov, kde jsme se zdrželi asi 20 minut. O následné desetihodinové cestě v autobuse, navíc přes noc, asi není potřeba moc vyprávět. Nuda, tma. Chvíli zima, chvíli teplo. Spát se nedalo, ale člověk musí holt kvůli zážitku obětovat na jednu noc pohodlí vlastní postele. Cestou autobus stavěl ještě v Norimberku, Würzburgu, Frankfurtu n. Mohanem, Kolíně n. Rýnem a pro nás byla konečnou zastávkou Worringer Strasse. Pachatel se vždy vrací na místo činu, takže Hello Düsseldorf.

Bylo právě 10:05, když jsme vystoupili z autobusu a vydali se k hlavnímu nádraží, což bylo asi jen 5 minut chůze. Tam se k nám po chvíli připojila poslední členka naší výpravy, Natalie, která přiletěla z Prahy. Byli jsme v kompletním složení a hurá k hotelu, který byl jen cca 300 metrů od nádraží. Vcelku rychle jsme se všichni zapsali a zapadli do pokojů. Unavení po dlouhé noční cestě. Stejně nám to nedalo, a když jsme si tak nějak vybalili, sešli jsme se na pokoji a místo očekávaného spánku jsme si několik hodin povídali. O všem možném i nemožném, smáli jsme se, až nás břicho bolelo. Plánovali jsme si, jak se budeme chtít se všemi fotit, jestli si jen tak stoupneme vedle nich, necháme se obejmout, nebo si řekneme o nějaké pořádné „burger photo“ nebo něco „goofy“. Kolem páté jsme šli „na večeři“, což znamenalo, že jsme zalezli do Burger Kinga u nádraží. Je to levné, rychlé a blízko. Cestou se k nám ještě přidala jedna slečna z Itálie, Silvia. Poseděli jsme, něco pojedli a šli se trochu projít po městě. Už na nás i trochu padala únava, takže když jsme se cca kolem deváté vrátili na hotel, zbývaly nám síly jen na sprchu a na to, zapadnut do postele. Já osobně byla bez pořádného spánku cca 37 hodin a to je něco. Navíc, čekal nás oficiální první den Fedconu a nikdo jsme nechtěli vypadat jako zoombie, zejména ne ti, které čekalo nějaké focení.

Den třetí
29. 5. Fedcon může začít

Budíček kolem sedmé ráno (a aby to bylo stylové, mám nastavený Sam & Jack theme song). Někteří dobrovolně vynechali snídani – jo ty nervy, prevíti. My ostatní jsme se dopotáceli do jídelny, nandali si něco jídla, já teda velký hrnek kafe, abych se probrala. V klidu jsme snídali, popovídali. Padla jedna z prvních hlášek, které nás pak bavily celý con a totiž „UFO pocity“. Na otázku: „Tak co? Jak je? Jaké máš pocity?“ Odpověď „Tak nějak…  UFO.“ Protože to, co jsme cítili ráno před Fedconem, se dalo identifikovat, nebo popsat opravdu jen stěží. Směs nadšení, očekávání, nervozity. Co když nic neřeknu, co když budu brečet, co když jim nebudu rozumět? Co když, co když, co když… Uklidňování nepomáhalo.

Jelikož registrace začínala kolem desáté hodiny ranní, tak jsme se vydali na nádraží, kde se nám po menším dohadování se s automatem na jízdenky, podařilo úspěšně chytit příměstský vlak S11, který nás měl dovézt na letiště, a odtamtud to bylo jen pár metrů k hotelu Maritim, kde se celá akce konala. Ještě se k nám připojilo pár lidí, které jsme já a Majka znali z Trekgate (Bea a Carmen). Cesta samotná pak trvala asi jen 15 minut a než jsme se nadáli, vystupovali jsme ve stanici Düsseldorf Flughafen Terminal (letiště Terminál). Hurá ven a k hotelu. Lidí bylo všude kolem plno, hemžilo se to převleky a různými maskami, takže bylo jasné, že jsme na správném místě. Na různé cosplay a celé zázemí můžete kouknout na videu.

Došli jsme k hotelu a zařadili se do fronty na registraci. To by nebyla akce, aby nebyly zmatky, několik front se propletlo do sebe, takže nás museli opakovaně třídit podle typu vstupenek, na platinum, gold, víkendové tickety a denní tickety. U registrace jsme dostali na ruku náramek (byly různé barvy pro různé typy vstupenek – my měli šedivé), kartičku se jménem a typem lístku a všechny zaplacené vouchery na focení, nebo případně na autogramy. Taktéž jsme dostali dárkovou tašku, ve které byly nějaké časopisy (komiksy, cosi o sci-fi a fantasy, počítačových hrách apod.) a jakéhosi průvodce Fedconem (byl psaný dvojjazyčně: jak v němčině, tak v angličtině) a také vytisknutý program.

Vydali jsme se k hlavnímu sálu. Cestou jsme se zastavili u stánku s fotografiemi a tričky a koupili si takové ty šňůrky na krk a průhledné obaly na kartičky. Je to opravdu praktičtější, než nosit papíry po kapsách, to by to vypadalo po 3 dnech. Zběžně jsme proběhli pár stánků v prvním patře. Okoukli figuríny Supermana, Jokera, Iron Mana a nakoukli do sálů, kde se prodávaly všechny možné upomínkové předměty (trička, čepice, šály, placky, nášivky, modely, kartičky, připínací odznáčky, šperky, fotografie, ID kartičky postav z různých seriálů, podepsané karty apod.). Člověk by tam dokázal utratit opravdu majlant.

První panely běžely cca od půl druhé. Začínal Steve Sanswett, Barry Jenner. Než jsme šli na panel s Jay Acovonem (major Kawalsky), zaběhli jsme si na letiště pro něco k jídlu. My s Majkou jsme seděli v nějakém bistru, a Natalie se Silvií šli pro jídlo do jiného obchodu, a když se vrátili, nadšeně povídali, že právě viděli přiletět Michaela Shankse, tak si vyfotili alespoň jeho záda. No co, hysterické SG fanynky, ale já bych udělala to samé.

Pak jsme se vrátili do hotelu a šli na panel s Jay Acovonem. Sice netuším, v čem jiném než v SG kdy hrál, ale potřebovali jsme tak nějak zaplácnout čas, než přišlo na řadu fotografování s RDA cca v 16 hodin. Jay vyprávěl o všem možné, např. o tom, jak pomáhá stavět domy. O tom, že by si velmi rád zahrál v SG, i ve více než jen 5 epizodách. A padly samozřejmě i dotazy na SG. Nevím přesně, jak zněla otázka (pozn. redaktora: to samozřejmě chápeme, skoro nikdo z nás není rodilý anglický mluvčí a všechno se nepochytí), ale pamatuji si, jak nám vyprávěl o natáčení dílu The Enemy Within. Možná tuhle historku znáte, možná ne. Jay vyprávěl o scéně ve výtahu, kterou natáčel s Amandou Tapping (plukovník Samantha Carter). Asi si vybavíte scénu, kdy s ní mrští o stěnu a ona se sesune na zem. Jay, jakožto gentleman, se samozřejmě snažil Amandě neublížit a dával pozor, což mu režisér vyčítal. Ona byla přece také voják, nemusel se toho bát. Tak jo. A jednou to bohužel trochu přehnal a mrštil s ní natolik, že se uhodila a opravdu omdlela, ani to nemusela hrát. Poslední, co si z panelu Jaye pamatuji, je věta: "I love sci-fi fans. I really do." To asi nepotřebuje překlad.

Kolem půl čtvrté jsme, byť předčasně, utekli z panelu a šli si stoupnout do fronty na foto s Richardem Deanem Andersonem (generál Jonathan J. O’Neill), která byla vážně dlouhá a není se čemu divit. Ačkoliv mi několik lidí řeklo, že na Fedcon nepojedou, protože třeba konkrétně Rick tam bude už potřetí a neláká je to, evidentně se našlo dost těch, kteří toužili po tom jej vidět. Přednost měli platinové a zlaté tickety a za nimi se řadili víkendové, a nakonec šli lidé s denními tickety. Řekla bych, že to postupovalo vcelku rychle. Těsně před čtvrtou Rick vyšel z jiného sálu, kde probíhala jeho autogramiáda, a prošel kolem nás chodbou do sálu, kde probíhalo focení. Takže jsem poprvé viděla naživo Jacka O´Neilla. Za dalších cca 30 minut jsme došli na řadu. Předložili jsme vouchery na photo shoot a vešli do sálu. Nebylo nic vidět, jelikož měli kolem rozestavené clony. Zato jsme slyšeli fotografa: „Ready… Now... Next…“ a nazdar. Co člověk, to v nejlepším případě 20 vteřin. I tak nám ale chvíli trvalo, že jsme se dostali na řadu, odložili jsme batohy a odevzdali vouchery, na které nám pak psali pořadové číslo. Co říct? Rick je sluníčko, usmíval se na všechny, ačkoliv bylo vidět, že byl unavený. Jak jsem napsala, všechno se seběhlo strašně rychle a člověk si musel užít už to, že stojí ve frontě a kouká na něj. Pak jsem přišla na řadu. Zmohla jsem jen na stydlivé „Hello“ a pokusila jsem se o úsměv. On mě objal kolem ramenou a zeptal se „How are you?“. Já pípla „I am fine, thanks“, ale to už nás stihli vyfotit a už mě vyháněli. Ještě jsem stihla říct „Thank you“ a „Bye“ a už jsem byla pryč. Člověku to v tu chvíli ani pořádně nedojde. Až venku jsem si řekla: Bože, to byl on. To byl skutečný Richard Dean Anderson! Ruce se mi klepaly. Měla jsem chuť se rozeběhnut chodbou a tak nějak si radostí poskočit.

Jelikož mě hned za Rickem čekalo focení s Amandou, rovnou jsem se zařadila na konec fronty. Netrvalo dlouho a Rick vyšel ze dveří a místo něj přišla Amanda. Jako obvykle usměvavá a milá. Za to ta její manažerka působila jako Cruella de Vil, ale s tou už jsem měla tu čest na Trekgate. Jelikož jsme s holkama stáli na začátku fronty, přišli jsme na řadu vcelku rychle. V podstatě to probíhalo úplně stejně. „Hello“ „How are you?“ „Fine.“ Cvak, foto a další na řadě. „Thank you. Bye“ Jak říkám, 20 vteřin, víc ne. Nutno podotknout, že Amanda je pořád stále krásná ženská (ale nemyslete si o mě nic špatného, prostě jí to fakt sluší), je opravdu vysoká a ještě ke všemu měla boty na podpatku, takže jsem vedle ní vypadala jako hobbit (ostatně asi jako vedle kohokoliv jiného). Před ní jsem sice tak nejistá a nervózní nebyla, protože jsem jí potkala podruhé, ale stejně jsem byla krapet nesvá.

Po focení jsme se vrátili zpět do hlavního sálu, kde měla panel Nicole de Boer (Dr. Alison Porter) a po ní hned Natasha Henstridge, kterou si pamatuji např. z katastrofického filmu Impact, kde hrála po boku D. J. Elliota (JAG). (Pozn. redaktora: Ivetka se Nikole nevěnovala, ani netušila, že se objevila jen v jedné epizodě SGA, což chápu. Nicole tam byla především za Star Trek: DS9 – Ezri Dax.)

Když nás nějaký panel nebavil, nebo jsme prostě nevěděli, o čem je řeč, většinou jsme se potulovali po hotelu, nebo šli na jídlo (na letiště), nebo jen tak posedávali u již zmíněných figurín v prvním patře. Bylo tam obvykle dost prostoru, nikomu jsme nep���ŁU��ŁU`<�ŁU0��ŁU8 �ŁU��ŁU���ŁU�lit, vždy jsme se opět shledávali tam. A postupem času se tam scházelo čím dál tím více lidí. Než jsme šli do sálu na zahajovací ceremoniál, šli jsme si vyzvednout fotky s Rickem a Amandou. Málem jsem se rozbrečela, ani nevím proč, se mi ta fotka s Rickem v první chvíli vůbec nelíbila (ale ne, že by snad on vypadal špatně), to spíš můj vlastní výraz mě udivil. Vážně, chtěla jsem jít a tu fotku někomu omlátit o hlavu! Ale nebyl čas. Fotka s Amandou byla dobrá. Chvíli jsem to rozdýchávala a říkala jsem, že až potkám toho fotografa, něco mu řeknu, ale pak jsem se trochu uklidnila. (Pozn. redaktora: nechápu Ivetku, podle mě je jedna z těch nejlepších, můžete posoudit sami, až uvidíte i další v příštích částech).

Pak už následoval zahajovací ceremoniál, na kterém byli víceméně všichni hosté. Snad jen Shannen Doherty a Holly Marie Combs chyběli. Ale to mě vcelku netrápilo, protože jsme měli Ricka, Amandu a Michaela Shankse. Promítala se nějaká videa, hrál oficiální Fedcon song a jednoho hosta po druhém uvedli a nechali ho říct pár slov na uvítání. Sjeli se na Fedcon, jestli si správně pamatuji, lidé z 27 zemí světa. Ale ČR při zahajování přímo nezmínili, tak jsme jim to na twitteru hned vpálili a oni dokonce odepsali. Ten Fedcon song (viz video níže) nejde vypustit z hlavy. Je to naprosto úchylná písnička, zpívaná „tím“ co si říká Nessi (a já nevím, jestli je to chlap, co se přeoperovává na ženskou, nebo obráceně, těžko identifikovatelný, ale jeden z hlavních organizátorů každopádně). Zahájení trvalo cca hodinu a na konci pustili písničku a my jsme mohli vidět Amandu tančit s Michaelem. To nás pobavilo a twitterem určitě prolétlo ten večer mraky fotek.

Hned po zahájení měl samostatný panel Rick, na což jsme se samozřejmě moc těšili. Jeho humor dobře známe a samozřejmě jsme nepodcenili přípravu a viděli mraky záznamů z jiných conů, tak jsme víceméně věděli, co čekat, nebo jsme si to alespoň mysleli. Vypadal ještě víc unavený, než při focení, což mě nepřekvapilo, ale stejně dokázal bavit a publikum rozesmát. Trochu mě překvapilo, že mu na podium nedali židli, myslím, že by ji vřele uvítal. Na plátno se promítaly různé fotografie z SG nebo z MacGyvera. I když bych ráda popsala vše, o čem mluvil, bylo by to na dlouho, takže pak jen stručně zmíním pár otázek a jeho odpovědi. Mluvilo se o SG, MacGyverovi, Sea Shepherd. Mluvil o své dceři Wylie, která mu radí, aby občas také vypadl z domu, aby šel ven a našel si přítelkyni a on na to jen: „Kdyby jen věděla.“ Dále mluvil o tom, jak rád jezdí na motorce. Když nevěděl, co odpovědět, nebo ho otázka překvapila, vypadlo z něj: „What?“ a my umírali smíchy. Museli byste to slyšet naživo, popisovat se to moc nedá. Nějaká holčina, zřejmě před mikrofonem nervózní, povídá: „Sorry for my english.“ A Rick na to: „No, sorry for my english.“

Pak řekl, že jeho „prací“ je teď potit se na pódiu před lidmi a dělat ze sebe idota. Tak s tím bych si tedy dovolila nesouhlasit, Mr. Anderson!

Vybrané zajímavé otázky a odpovědi, při kterých rozhodně nebylo v sále ticho:

Rick: „Who else wants to be tortured by my answers?“ (Kdo jiný chce být mučen mými odpověďmi?)

Rick: „You're not German!“ (Nejste Němka!)
Slečna u mikrofonu: „No, I'm not. What gave it away?“ (Ne, nejsem. Jak jste na to přišel?)
Rick: „I can understand you.“ (Rozumím ti.)

Rick: „Do you even understand my answer?“ (Rozuměl jsi vůbec mé odpovědi?)
Fanoušek: „Yes.“ (Ano)
Rick: „Well, at least one of us does.“ (Bezva, alespoň jeden z nás)

Fanoušek: „Who came up with MacGyver's first name... Angus?!“ (Kdo vymyslel jméno Angus pro postavu MacGyvera?)
Rick hrdým hlasem prohlásil: „I did!“ (Já) a pak dodal, že měla samozřejmě i jiná jména. „Well, Bob didn't really work. Bob MacGyver? Neither did Jimmy. Randy? Randy MacGyver! Or Seamus! Yeah that works!“ (No, Bob by moc nefungoval. Bob MacGyver? Ani Jimmy. Randy? Randy MacGyver! Nebo Seamus! Jo, to funguje!)

A když už jsme u MacGyvera…

Fanoušek: „If you could take one thing to a desert island, what'd it be?“ (Kdybyste si s sebou mohl vzít na opuštěný ostrov jednu věc, co by to bylo?)
Rick: „I have to say it. A Swiss army knife.“ (Musím to říct. Švýcarský armádní nůž)

Na plátně se právě promítala fotka Ricka z doby, kdy hrál MacGyvera. V sále to zašumělo, dámy a slečny nadšením jásaly. Rick se otočil, kouknul na svou vlastní fotku a říká: „What was I, 12 there?“ (Kolik mi tady bylo, 12?). Tak to jsem smíchy slzela!

Samozřejmě, když se dobře bavíte, 60 minut uteče jako voda, takže mnohem dřív, než by se nám líbilo, panel s Rickem ukončili. Ale on opravdu potřeboval odpočinek, tak jsme se zlobit nemohli.

A to byl víceméně konec prvního dne. Nějak jsme se dopotáceli, unavení, ale šťastní zpět do hotelu. Chvíli jsme si povídali, sdíleli dojmy z prvního dne a prvních setkání s našimi seriálovými hrdiny a postupně upadali do kómatu (potažmo, do postelí).

Na závěr první části přikládám ještě výtah z tiskové konference, která samozřejmě nebyla přístupná fanouškům a udála se úplně na začátku. Celý záznam bohužel už není k dispozici, protože byl stáhnutý.

Pokračování příště, doufám, že jste se nenudili. Mnohem více videí naleznete na Youtube.

---

Autor: Iveta, korekce a doplnění: scimani

---